Zoškareďujú jejich, izolují a léky potlačují jejich sexualitu.
Lidí s mentálním postižením si často představujeme jako věčné děti a společnost někdy těžko přijímá, že i oni jsou sexuální bytosti. Podle PETRA Eisner je to jeden z nejsilnějších mýtů, jaké o nich existují.
„V Česku jsou například celebrity, které v charitativním kontextu pomáhají postiženým av médiích se o nich vyjadřují jako o mazlíčcích. Obecně tuto skupinu lidí infantilizujú. Tomu je snadné podlehnout,“ říká muž, který se již přes patnáct let věnuje osvětě ohledně sexuality mentálně postižených lidí.
Říká, že jejich sexualita se někdy neopodstatněně potlačuje léky, rodiče či pracovníci v zařízeních jim nedopřejí žádné soukromí, a zná i ženy, které za celý život nesetkali živého muže.
Jak se s nimi pracuje, co si myslí o tom, že mají mentální hendikepovaní lidé vlastní děti a proč existují matky, které své dcery schválně „zoškareďujú“?
Jak se sexuální a vztahové projevují mentálně hendikepovaní lidé?
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK
Psychiatr: Rumunské sirotky jsou příkladem, co se stane dítěti bez pouta s matkou
Čtěte
Je to zcela individuální věc, stejně jako u lidí bez postižení. Když začínám kurz pro pracovníky nebo rodiče, říkám jim – my nebo vy netvoříme žádnou normu a vzor. Každý prožívá sexualitu specifickým způsobem, každý si jinak naplňuje své potřeby.
Často si je u těch lidí okolí vůbec nevšímá. Například někteří řeknou – naše děti nebo naši klienti žádné sexuální potřeby nemají. Já tehdy reaguji, že není možné se sexuálně neprojevovat. Projevy mohou být jiné, než očekáváme, ale jsou tam. Už to, že nějak vypadáme a máme genitálie, je projevem naší sexuality.
Například někteří lidé s autismem nepotřebují na naplnění svých sexuálních potřeb jiných lidí, nedívají se na vás, nedotýkají se vás, více se napojují například na světelné, hmatové nebo zvukové efekty.
Znám muže, který si šustí igelitem kolem uší a vzrušuje ho ten zvuk. Jiný pán si zase bliká do očí malou diskoguľou a to ho vede k uspokojení.
